Tento výraz většina z nás ještě donedávna neuměla skoro ani vyslovit a nad jeho pravým významem se vedly dlouhé, někdy až humorné diskuze. Dnes pojem prokrastinace slýcháváme neustále. Je pravdou, že všichni jsme si během svého života prošli obdobím, kdy jsme takzvaně prokrastinovali. A co to tedy vlastně znamená?
Jedná se o chorobné odkládání důležitých nebo nepříjemných povinností. Zjednodušeně řečeno si své problémy nedovedeme aktuálně vyřešit, a tak je neustále hrneme před sebou a místo podstatnými záležitostmi se zabýváme bezúčelnou prací nebo jinými problémy. Každý student nebo zaměstnanec se setkal s pocitem strachu nebo nechuti k práci, kterou musí udělat, ale místo pocitu lenosti dostal možnost pojmenovat tento stav jako prokrastinace. Historie zmiňovaného fenoménu je jistě dlouhá, vědecké podstaty se mu dostalo až v poslední době. Dle mého názoru lze tento fakt přisuzovat hlavně rozsáhlejšímu studováním pracovníků a firemní efektivity v souvislosti s ekonomickými faktory působící na trhu práce.
V posledních několika letech jsme se tak mohli setkat jak s odbornou literaturou, tak i s populární formou knižního zpracování nejrůznějších popisů prokrastinace a v neposlední řadě také řady postupů na její odstranění a překonání. Není to však jenom pouhé takříkajíc vaření z vody? Jakým způsobem doopravdy působit na jedince, aby pracoval nebo plnil pro něj důležité úkoly? Tento případ bych přirovnal k parašutistovi, který se při svém prvním seskoku z letadla zasekne ve dveřích a místo toho aby překonal svůj strach, začne se vymlouvat, sedne si a začne háčkovat. V tu chvíli přichází na řadu pomoc ve formě boty na jeho zádech od kolegy, který stojí za ním a z letadla ho jednoduše vystrčí ven. Tento příměr je možná trochu humorný, ale ve skutečnosti to takto fungovat může. Je jen na nás, jakým způsobem se dokážeme vyhecovat a nakopnout se sami. I zde se můžeme řídit pravidlem, že kamarádi nás utěšují, ale skuteční přátelé nás profackují a řeknou nám, ať se postavíme na vlastní nohy a procitneme.
Ne každý člověk si však prokrastinaci může dovolit. Dle mého názoru, není pro prokrastinaci v oblasti středního a vrcholného managementu místo ani čas. Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že time management je jednou ze základních určujících vlastností každého dobrého manažera. Sám si nosím svůj kalendář většinou pouze v hlavě, a to mám dny naplánované na hodiny a chvíle oddechu jsem nezažil již několik měsíců. Stále jsou nějaké nové povinnosti a jejich neplnění si prostě člověk nemůže připustit. I když lze pociťovat určité příznaky této nemoci, za což prokrastinaci někteří z odborníků považují, nemohu si takový luxus dovolit. A dovolím si říci, že takových lidí je dnes již spousta.
Nelze uplatnit zaručený recept na vyřešení tohoto fenoménu, ale nelze se jím také stále ohánět a omlouvat svou lenost. Kde by byl například takový Steven Jobs, kdyby vytvoření iPadu odkládal stále na neurčito a místo toho by hrál Windows Solitaire. Všichni jsme si vědomi, že člověk je ze své podstaty líný tvor, ale poctivou prací a píli dokáže neuvěřitelné věci. Nechci nikoho samozřejmě urazit ani napadat, ale byl bych rád, aby si každý z nás sáhl do hloubi svého svědomí a našel tu pravou podstatu své vlastní, byť jen malé, prokrastinace.
Na druhou stranu má takový problém odkládání povinností úzkou souvislost s pojmem z druhé strany břehu, a tím je workoholismus. Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, co vlastně workoholismus vyžaduje. Není to jenom hojně uváděná závislost na práci, jak by se mohlo zdát, ale workoholismus v sobě obsahuje i jiné faktory, jako například takzvaná práce pro práci. Workoholik nemá problém uprostřed noci vstát a začít pracovat, i to může být ale odůvodněno tím, že své problémy předtím nahradil méně podstatnými, což znamená, že takzvaně prokrastinoval. Myslím si proto, že za pravého prokrastinátora může být označován člověk, který na sebe strhává více práce, než je schopen zvládat a některé úkoly ve svém režimu právě proto odkládá. Ostatní jedinci jsou, pouze lidově řečeno, líní.
Veškeré tyto problémy tak vyřeší správná motivace a již zmiňovaný time management. U některých jedinců se také může stát, že právě prokrastinace je tou hnací silou kvality jejich práce. Nejeden z vrcholných manažerů vám potvrdí, že nejlepší práce a výsledků dosahuje pod tíhou stresu v závěru stanovených termínů svých projektů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že zaměstnanci prochází při vypracovávání přidělených úkolů čtyřmi základními fázemi. V první chvíli, ihned po přidělení úkolu, se s daným problémem seznamují a plánují postup práce. Což je správné. Po plánování nastává kratší pauza a následuje řešení nejjednodušších částí úkolu. Tento fakt je i jednou ze základních pouček prevence prokrastinace uváděných v literatuře, a tím je myšleno stanovování si reálných a menších cílů v rámci celku. Ve třetím stádiu se člověk začne do problému stále více angažovat a pronikat k jeho podstatě. Ve chvíli, kdy problému porozuměl, dojde k vnitřnímu uspokojení z vlastní práce a zde nastává podstatný zlom. V tuto chvíli přestává v podstatě pracovat a začíná prokrastinovat. S blížícím se koncem termínu pro odevzdání nebo prezentaci začíná poslední a nejhorší fáze. U každého jedince je časový horizont poslední fáze jiný. Jedinec začíná být stále nervóznější a jeho pracovní výkon má zpočátku sestupnou tendenci až do bodu, kdy se odhodlá v poslední napjaté chvíli k finiši a svěřený úkol dokončí s velice krátkým časovým prostorem na kontrolu. Tomuto procesu lze předcházet a vyvarovat se někdy zásadních chyb jediným způsobem. V případě, že se jedná o pracovní tým, je faktorem změn a řešením kvalitní projektový manažer. V případě individuální práce je hybným motorem pro každého z nás něco jiného, ať už se jedná o finanční nebo pouze osobní motivátory, je důležité je objevit. Už dávno jsem se smířil s faktem, že mimo mé osoby je pouze málo lidí, pro které je motivací pouze dobře odvedená práce.
Řešení tak není vždy jednoznačné. Pro někoho může být východiskem vytvoření harmonogramu každého nadcházejícího dne. Sami si můžeme jednoduše zjistit, jak výkonní přes den vlastně jsme a kolik času nám zabírají vedle smysluplné práce všechny ostatní činnosti, kterými se snažíme vyhnout nepříjemným povinnostem. Osobní snímek pracovního dne vytvoříme zaznamenáváním veškerých činností, které přes den vykonáme. To lze za určitých okolností vytvořit i v krátkodobé retrospektivě. Na základě výsledků je na nás, abychom zhodnotili, zda je pro nás výhodnější udržovat pozornost v delších časových intervalech nebo se nechat ovlivnit naším podvědomím a rozkouskovávat dny na neúčelné střípky. Myslím si, že každý z nás by raději usínal s klidnou hlavou, než si nechal kazit spánek myšlenkami, co jsem měl udělat, ale neudělal. Není potřeba se držet přísloví, že co mohu udělat dnes, odložím na pozítří a mám dva dny volna. Takto by naše společnost nemohla dlouho fungovat. Vždy si musíme v tomto duchu představit situaci, že jsme se ocitli na chirurgickém stole v nemocnici a čekáme na životně důležitou operaci a náš lékař nedorazil, protože trpí prokrastinací a místo operace si prohlíží svůj profil na internetové sociální síti.
Samozřejmě, že takto důležitou záležitost nechci nijak zlehčovat, ale zamýšlím se nad tím z vlastních zkušeností. Nesmíme svým chováním ovlivňovat již mladou generaci. Dnes se stále ve větší míře rodiče spoléhají na předpisy a papíry z pedagogicko psychologických poraden, že jejich dítě trpí poruchou chování nebo syndromem hyperaktivního dítěte a omlouvají tak jeho výkony ve školách. Místo toho bychom my sami jako rodiče měli dětem věnovat svou pozornost a vést je k samostatné práci, která je jednou přivede k úspěchu. Dnes již mladí muži nepocítí řád a pravidla armády a i tento aspekt hraje určitou roli. Životní řád a rytmus musí mít svá pevně daná pravidla, která musíme chtě nechtě plnit a ne je odkládat. Nesmíme se stát generacemi „odkladačů“, musíme se naučit jednat a litovat činů, které jsme chtěli udělat a udělali, než litovat těch, které jsme chtěli udělat, ale neudělali. Ať se již rozhodneme jakkoliv, nehledejme výmluvy ve formě fenoménu prokrastinace.
Bc. Jan Princlík